Indonésie , ostrovní stát jihovýchodní Asie, rozkládající se na více než 13.000 ostrovů (jen asi 1/2 obydlena), 185 miliónů obyvatel. Hud. projevy I. odrážejí nejdůležitější historické etapy (imigraci ve 2. a 1. tisíciletí př. Kr., silnou indianizaci od 1. stol., vliv arabsko-islámské kultury od 14. a evropské od 17. stol.), etnickou pestrost (300 etnik) i geografickou členitost. Tomu odpovídají i tónové systémy: od nejrůznějších formací čtyř- a pětitónových až po teoreticky propracované systémy slendro a pelog.
Nejstarší h. památky se vztahují k dongsonské kultuře (Vietnam) ze 4. a 3. stol. př. Kr.; pro ni typické bronzové gongy se staly nejvýznamnějším indonézským nástrojovým typem. Soubory gongů se zřejmě používaly v kultu mrtvých a staly se základem klasického indonézského orchestru gamelanu.
Původní kulturu zrcadlí etnika v obtížně dostupných oblastech (zatím ovšem nedostatečně prozkoumaných), např. jižní Sulawesi (Celebes), oblast hrdinských zpěvů, doprovázených na dvoustrunnou smyčcovou loutnu késo-késo. Vedle řady v I. obvyklých nástrojů (člunková loutna kacapi, šalmaj, bambusová flétna), jsou zde některé typické nástroje, používané v animistických kultech (škrabky, chřestidla). Animismus s převažujícím kultem předků se dochoval i na jihu oblasti Nias: předzpěvák zprostředkuje hudbou kontakt lidí s nadpřirozeným světem. Přes převažující vokální h. jsou tu i ojedinělé nástroje, např. bambusové druri-dana s průrazným jazýčkem, rozeznívaným úderem o zápěstí, přinesené zřejmě z jižní Číny přes Filipíny nositeli megalitické kultury. Na Mentawai se používají k předávání zpráv (v I. ojediněle) soubory trojdílných štěrbinových bubnů, jejichž rytmy mají přímý vztah k mluvené řeči (bubnová řeč). Dva milióny Bataků na severní Sumatře jsou většinou také animisté. Jejich instrumentář je ale silně ovlivněn islamizací ostrova: často používají šalmaj sarunai, ploché rámové bubny rabana, dvoustrunnou loutnu kacapi. Nejpozoruhodnější z řady souborů je tataganing, složený z gongů, sady sedmi jednoblanných, stupnicovitě laděných bubnů a šalmaje. Islamizace Sumatry je nejpatrnější na severu (Aceh), kde hraje důležitou roli zpěvní přednes posvátných islámských textů. Na Kalimantanu (Borneo) jsou vedle javánského vlivu patrné i stopy kontinentální tradice: kledi, obdoba laoského khenu, má nebo nestejně dlouhých bambusových trubic v kalebasové vydušnici.
Nejosobitější h. tradici mají ostrovy Jáva a Bali, disponující nejen vlastními tónovými systémy (slendro, pelog) a formami, ale především instrumentálními a vokálně instrumentálními soubory gamelany. Vliv této kulturní tradice je patrný nejen uvnitř I. (nejpříznačnější je použití metalofonů, zejména gongů), ale i na asijské pevnině (v minulosti v Khmerské říši – viz.Kambodža), v Africe a na Madagaskaru.

gamelan, obecné označení pro různé typy orchestrů interpretujících tradiční indonéskou hudbu, především na >Jávě a >Bali. G. jsou složeny z horizontálních i vertikálních gongů, gongových her, metalofonů, bubnů, xylofonů, jedné nebo více fléten, smyčcových a trsacích chordofonů, činelek a jednoho nebo více zpěváků. Příznačné je členění nástrojů do skupin se specifickou orchestrální funkcí: Základem je komponovaná melodie s vlastním názvem, shodným s názvem celé skladby (hrají metalofony sarony), parafrázované gongovými hrami (bonangy), vibrafony (slentem, gender), xylofonem (gambang). Relativně samostatný hlas vytváří flétna (suling), zpěv, chordofony. Melodii punktují gongy a soubor včetně rytmických změn řídí buben (kendang). G. jsou laděny ve dvou tónových systémech: >slendro a >pelog (převažuje na Bali). Velké g. disponují sadami nástrojů v obou systémech.

patet, soubor pravidel vymezujících prostor skladeb tradiční indonéské h. Východiskem jsou oba tónové systémy >slendro a >pelog; z každého jsou odvozeny 3 patety. Vedle intervalové struktury jsou hlavními rysy p. poloha základního tónu, poloha tónů velkého gongu, vnímání specifičnosti jednotlivých tónů, příznačné melodické formule. Rozhodující je použití příslušného patetu zvl. při představeních tradičního loutkového divadla wayang purwa: patet koresponduje s noční hodinou, fází představení i hlasovým rejstříkem, v němž zpívá přednašeč.

pelog, tónový systém (laras) Indonésie, používaný na Jávě a na Bali. Na rozdíl od tónového >slendra je p. 7tónový. 

Většina skladeb v p. je ale pentatónická, dva vedlejší tóny jsou používány jako průchodné, resp. umožňující přechod do jiné pentatónické řady. P. je používán v souvislosti se starojavánskou náboženskou tradicí i divadelními náměty. Systém slendro i p. jsou východiskem složité nauky o melodických útvarech – viz. patet.

rabáb – viz arabský kulturní okruh

slendro, (salendro), tónový systém (laras) Indonésie, používaný zejméma na Jávě. Na rozdíl od nového >pelogu je s. pětitónové (vedle běžné číselné notace se používá i označení verbální: barang (1), gulu (2), dada (3), lima (5), nem (6), přibližně ekvidistantní; tři intervaly bývají poněkud větší (cca 260 C), dva menší (225 – 230 C). Jejich poloha se u různých >gamelanů liší. S.se používá zejména v souvislosti s indickými náměty, např. divadelní představení Mahábháraty. Systémy s. i pelog jsou východiskem složité nauky o melodických útvarech patet.

angklung, bambusový idiofon, používaný v lid. hudbě Jávy. V dřevěném rámu jsou volně uchyceny nejčastěji tři bambusové trubice, které při potřásání nástrojem vydávají tupý chřestivý zvuk. Soubory různě velkých a. hrají obdobným způsobem jako rohové orchestry.

kledi, lid. nástroj Kalimantanu (Bornea), blízký příbuzný čínského šengu; má ovšem jen 6 – 8 trubic. Pro hru k. je příznačná bordunová prodleva nejspodnějšího tónu.

suling, podélná bambusová flétna se 4 – 6 hmatovými otvory (délka 45 cm, o 1,5 cm), používaná v hudbě Jávy, a to buď jako nástroj doplňující gmelan, nebo v komorním souboru.

trubicová citera, strunný nástroj, jehož rezonátor má trubicový tvar. Bývá zhotovován nejčastěji z bambusu nebo jiných dutých přírodních materiálů. Podle způsobu ostrunění lze rozlišit citery a) idiochordické (struny tvoří kobylkami podepřené pruhy kůry, vyříznuté na rezonátoru), b) heterochordické (struny jsou k rezonátoru dodatečně připojeny. Některé heterochordické citery jsou opatřeny polokulovitým pláštěm z palmových listů, který slouží k odrazu zvuku. Struny se rozechvívají trsáním prsty; tato technika je často kombinována i s údery na korpus. T.c. je rozšířena především v oblasti jihovýchodní Asie a na jí ovlivněném Madagaskaru.

Literatura:
Collaer,Paul: Südostasien. Leipzig 1979
Oesch, Hans: Aussereuropäische Musik. Tl. 2. Laaber 1987
Miller, Terry – Williams, Sean (eds.): Southeast Asia. New York, London: Garland 1998.