Vietnam, (335 tis. km2,), ležící na východním pobřeží jihoýchodní Asie, byl v dobách prehistorických i historických křižovatkou kultur a civilizací. To také určovalo synkretickou povahu vietnamské hudby. Z prehistorických dob se na území Vietnamu dochovaly obrovské kamenné litofony, pro tzv. dongsonskou kulturu (700 – 100 př.Kr.), která se rozvíjela především v severním Vietnamu a odtud pronikala až do Indonésie, byly příznačné bronzové kotlové gongy, které se z té doby vyskytují na obrovském území od vnitřního Mongolska až po Bali.
Pro 1. tis. po Kr., kdy byl V. pod čínským protektorátem, chybějí vědecky využité prameny. V 1. pol. 2. tis. se setkávají na území V. čínský a indický vliv: Podle ikonografického materiálu (pagoda Phat Tich) existovaly v jednom souboru nástroje obého původu. V 15. – 18. stol. se – opět pod čínským vlivem – formuje vietnamská hud. teorie, prosazují se nástroje i melodie převážně čínského původu Poslední dvě století jsou charakteristická na jedné straně znoviobjevováním vlastní tradice, na straně druhé sílícím vlivem západní hudby.
Základní pojem hud. teorie – dieu – (sinovietnamská forma čínského „ťiao“) dokládá ovlivnění Čínou i Indií: Zahrnuje jak aspekty ťiao, tak i rágy a javánského patetu. Příbuznost Indii zvýrazňuje i improvizovaná předehra rao.
Vedle hud. žánrů, ovlivněných sousedy (např. dvorní hudba nha nhac je zřetelně inspirovaná čínskou ja-jüe) existují i formy více či méně autochtonní. Mezi ně patří např. cyklická vokální forma dao, přednášená profesionálními zpěvačkami a tanečnicemi a podřízená přísným interpretačním pravidlům. Improvizovanou předehru hraje třístrunná loutna dan day. V 17. stol vzniká ve středním V. na základě starší, mnohostranně ovlivněné tradice dan Hué (hudba Hué): sólové nebo ansámblové instrumentální skladby. Lidová hudba více než 60 etnických skupin, žijících na území V., je sice hojně sbírána, ale zatím nedostatečně vědecky zpracována.

dan bau (dan doc huyen), vietnamský monochord, sestává z dřevěného skříňového rezonátoru, kterým prochází mírně zahnutý bambusový prut s připevněnou malou rezonanční miskou z tykve, dřeva nebo bambusové skořepiny. Z misky vychází jediná struna, která vede otvorem ve víku k dřevěnému svorníku. Hráč rozechvívá strunu krátkou bambusovou tyčkou, zatímco levou rukou ovlivňuje její napětí a tím i výšku tónu. Pro d. b. je příznačná zvláštní barva zvuku, poněkud připomínající elektronické hud. nástroje, a glissandové přibližování ke každému tónu.

zemní citera, jednostrunný nástroj, jehož struna ( 5 – 6 m dlouhá, obvykle ratanová) je vedena přes vysokou kobylku (kolem 50 cm, nejčastěji bambusová). Ta je kolmo fixována k desce, která tvoří víko „zemního rezonátoru“, prohlubně v zemi. Konce struny jsou kolíčky připevněny k zemi. Z.c. plní pouze rytmickou funkci: Struna je rozeznívána údery klacíkem. Nověji bývá místo zemního rezonátoru používána i velká nádoba, např. benzínový barel. Hlavní oblastí rozšíření je Vietnam, zřídka střední Afrika.

Literatura:
Hudba Laosu, Kambodže a Vietnamu. Supraphon Praha 1979
Tran Van Khe: Einführung in die Musik Vietnams. Wilhelmshaven 1982
Jurková, Z.: Hudební nástroje Vietnamu. Náprstkovo muzeum Praha 1988