Turecko, stát v Malé Asii. Středoasijský původ jeho obyvatel, kteří obsadili celou Anatolii před 900 lety, je stále rozeznatelný v lidové hudbě. Klasická hudba T. byla zpočátku pod silným vlivem arabské hudby, která pronikala do T. cestou šíření islámu. Arabsky nebo persky byla psána i většina teoretických děl o hudbě. V době Osmanské říše (od 1281), kdy mělo T. vedoucí úlohu nejen v arabsko-islámském světě (dobytí Cařihradu 1453 jen upevnilo vliv v byzantské oblasti,především v Řecku a na Balkáně), se vytvořila vlastí tradice klasické hudby. Její počátky i kultivace jsou úzce spojeny s muslimským mystickým řádem Mevlevi (Tančící derviši), v jejichž obřadech hraje hudba roli prostředníka sjednocení s Alláhem. Klasická hudba byla prováděna také na dvorech panovníka a šlechty, kde ale zněla v širšm nástrojovém obsazení; to umožňuje orální způsob tradování, který nespecifikuje instrumentaci. V klasické hudbě T. se nevyvinula jednotná, obecně přijímaná notace. Počátkem 19. stol. byla šířeji používána písmenná notace arménského původu, v 1. pol. 19. stol. byla do T. spolu s evropskou hudbou i evropská notace, která ale nevyhovuje požadavkům turecké hudby (mikrointervaly..).
Teorie, stejně jako instrumentář, jsou úzce spojeny s arabskou hudbou. Vedle flétny nej (náj) jsou jako melodické nástroje užívány qánún, santúr, rabáb, ´ud, velmi rozšířená je loutna s krátkým krkem tanbur. Podstatnou rytmickou úlohu plní buď dvojice malých tympánů (kudüm) nebo jiný membranofon. Formální struktura světské klasické hudby je příbuzná arabské hudbě: hlavní koncertní formou je cyklický fasil (nauba), jehož jednotlivé instrumentální i vokálně-instrumentální části jsou spojeny touž maqámovou řadou (maqám). Z repertoáru řádu Mevlevi pocházejí dvě instrumentální formy, které se rozšířily i do světského prostředí: pešrev a saz semaí, interpretované obvykle malým instrumentálním souborem s nejem jako hlavním melodickým nástrojem.
Zatímco hud. repertoár různých muslimských řádů se řídí stejnými pravidly jako klasická hudba, jiné projevy duchovní hudby vykazují silný lidový vliv: např. výzva k modlitbám (ádhán – viz arabská hudba) zjevně odráží působení lidových písní typu uzun hara.
Lidová hudba představuje nejsvébytnější oblast turecké hudby. Lidové písně, přednášené obvykle sólově, jsou dvojího typu: a) uzun hava, sestupné melodie ve volném rytmu (milostné písně, nářky nad zemřelým…), b) kirik hava, taneční písně s pevným rytmem, užším ambitem a skromnější ornamentikou. Charakteristické spojení lidové instrumentální hudby – podobně jako v celé arabsko-islámské oblasti – je zurna + davul (velký dvoublanný buben, jehož membrány jsou rozeznívány dřevěnými paličkami), oblíbená je pastýřská flétna kaval, loutna badžlama doprovází narativní zpěvy. Turecká lidová hudba je převážně heptatonická, často se uplatňuje interval zvětšené sekundy.
Na evropskou hudbu od 17. stol. měla vliv tureckávojenská, tzv. janičářská hudba. složená z membranofonů (bubny, tympány), idiofonů (činely) a trubek.

Literatura:
Reinhard, Kurt: Türkische Musik. Berlin 1962
Oransay, G.: Die traditionelle türkische Kunstmusik. Ankara 1964
Picken, L.: Folk Musical Instruments of Turkey. London 1975
Reinhard, K.: Die Musikpflege türkischer Nomaden. Zeitschrift für Ethnologie 1975