Korea
Korea, (221,6 tis. km2), od r. 1953 rozdělená na dva státní útvary. Její poloha na poloostrově mezi Čínou a Japonskem ji předurčovala ke zprostředkovávání kontaktů – i kulturních – mezi nimi. Především z tohoto hlediska, tj. přejímání vlivů z Číny a jejich předávání Japonsku) byla také tradičně zkoumána hudba K.
Nejstarší známá zmínka o hudbě z r. 279 po Kr.(San Kuo-či, „Dějiny tří říší“) dokládá nejen silný čínský vliv (např. organologie), ale snad i vliv středoasijských tradic (zemědělské obětní zpěvy a tance). Freska z r. 357 dokazuje proniknutí chanských nástrojů Číny (citery, loutny, flétny) prostřednictvím vojenských orchestrů do severní Koreje.
V 15. stol. (počátek vlády dyn. I) probíhá nejen „srovnání“ hudby podle pravidel neokonfucianismu, vytvoření jednotného ladění i základní žánrové rozdělení, ale vzniká i první traktát o hudbě, jehož podrobnost umožnila rekonstrukci především dvorské hudby a-ak, japonskými vpády v 16. stol. zcela zakryté.
Funkčně lze hudbu K. rozdělit na:
a-ak: rituální a světská dvorská hudba čínského a korejského původu (z neokonfuciánských pozic „čistá“). Z této tradice zůstala po r. 1910 živá pouze konfuciánská rituální h.
mimodvorní rituální hudba patří – s výjimkou šamanských zpěvů – především buddhismu.
klasický zpěv literátů představují tři hlavní formy: kagok (cyklické lyrické zpěvy), sicho (krátké lyrické zpěvy), kasa (epické písně). Jejich interpretační náročnost vychází vstříc vzdělaným vrstvám korejské společnosti.
z téhož sociálního prostředí vychází i instrumentální hudba čong-ak.
lidová hudba, zahrnující nejrozmantitější žánry včetně hudebně-dramatických; z nich je nejvýznamnější i umělecky nejpropracovanější pchansori, původně pro zpěváka-herce a dorpovodný buben, v 2. pol. 19. stol. zreformovaný na dialogický útvar muž-žena. Podstatnou roli v lidové hudbě hraje hudba šamanských obřadů, dochovaná dodnes v zemědělských oblastech. Z jejího melodického materiálu vychází také improvizovaná instrumentální forma sančo, prováděná nejčastěji na 12strunnou stolní citeru kajagum (obdoba čengu), kterou doprovází dvojkónický buben tjango.
Pro korejskou hud. estetiku i interpretační praxi je určující představa střídání napětí a uvolnění (vdech – výdech…). Ta podmiňuje i umožňuje souhru melodického a rytmického nástroje i v rubatech apod., a naopak znesnadňuje zapsání korejské hudby evropskou notací.