Přes neobyčejnou pestrost hospodářskou i kulturní v minulosti i současnosti se hudba etnik subsaharské A. vyznačuje shodnými základními rysy (viz níže). Za podstatný aspekt bývá etnomuzikology označována neustálá proměnlivost, živost africké hud. tradice. Mezi četné falešné nebo neprůkazné stareotypy o hudbě A. patří i názor o jejím stáří, homogenitě a pomalém tempu jejího vývoje. Část repertoáru je prokazatelně stará jen několik desetiletí. Vzhledem k neexistenci notového písma lze jen usuzovat na stáří některých hud. forem, resp. jevů, spojených s určitými institucemi (např. dvorní hudba panovnického rodu, prokazatelně vládnoucího několik století).

Základní rysy hudby subsaharské Afriky:Rytmus je nejpodstatnější hudební prvek. Nejčastěji je realizován v několika současně probíhajících pásmech, která jsou často zpěváky, instrumentalisty nebo tanečníky „ztělesňována“ (tleskáním, dupáním, pohyby končetin…) Jedno z pásem má obvykle charakter pravidelného pulzu (tzv. Grundschlag, time-line pattern, beat); jeho jednotlivé akcenty se mohou kvalitativně lišit. Je většinou prováděno zvukově výrazným nástrojem, tleskáním…
Nejpoužívanějšími způsoby rozšiřování rytmických možností je >polymetrie (ukázka) a >polyrytmika, jejíž nejběžnější formou je tzv. křížová rytmika (Kreuzrhythmik – hlavní přízvuky v jednotlivých pásmech se kříží).

Příznačným rysem subsaharského hud. myšlení je tzv. „offbeat“ (vně, mimo beat): Melodika, rytmus i frázování mají hlavní přízvuky mimo, proti vztažnému pásmu (Gongformel, beat). Výsledný dojem bývá chybně označován jako synkopa.
Vzhledem k převažující velké rychlosti provádění je nutná maximální přesnost, aby spojení jednotlivých pásem vytvořilo jednolitý akustický dojem. Rytmus je obvykle realizován nejen v časových kategoriích, ale bývá zdůrazněn i prostřednictvím melodických a barevných prvků. (Ukázka) b) melodika: čtyř- až sedmitónové melodie jsou buď >ekvidistantní (některé teorie vysvětlují ekvidistantnost jako kompromis , umožňující snadnou transpozici melodií i v případě instrumentálního doprovodu), nebo diatonické. Překvapivě častým intervalem je neutrální tercie; kvarty, kvinty a oktávy jsou ve všech systémech intonačně stabilní – na rozdíl od ostatních intervalů. Pro melodické myšlení je příznačná modálnost. Výstavba melodie vychází z kratších melodických úseků – patternů, které jsou vždy nově spojovány. Při souhře více hudebníků je výsledným tvarem tzv. variantová heterofonie. Tato metoda hudební tvorby je kulturně specifická.
V subsaharské Africe je dominantní vokální hudba: Instrumentální projevy jsou od ní často odvozeny nebo mají formální strukturu písní. Pro hudbu některých nástrojů je příznačné opakování a spojování specifických patternů,pro levou a pravou ruku (sanza, kora, lyrovité nástroje v Tanzánii, Ugandě, Súdánu). Poměrně řídké jsou volné improvizace, jejichž výstavba je podrobena přísným pravidlům a má výše zmíněný charakter (polyrytmika, offbeat…). Zvláštní aspekt utváření melodie představuje tónovost některých jazyků (Bantu): Pro identitu slova je vedle hlásek rozhodující i jeho melodický průběh. To působí podstatně na podobu melodické linky vokální i některých druhů instrumentální hudby (bubnová řeč). Vícehlas :vedle nejjednodušší formy – bordunu, je africký vícehlas dvojího typu :a) polyfonie v užším slova smyslu, vytvářená prostřednictvím patternů , b) homofonie, spojená obvykle s responzoriálním schématem sólista – sbor. Odpovídající sborová fráze je obvykle realizována na dvou různých tónových výškách, hlasy jsou izorytmické, ale nemusí nutně probíhat paralelně. V případě tetra- a pentatonických systémů jsou souzvuky na oktávách, kvartách a kvintách, u heptatonických systémů jsou souzvuky obvykle neutrální tercie a sexta, ostatní intervaly jsou chápány jako průběžné). V >parafonii je veden paralelní hlas v kvintě nebo kvartě. Výzkumy posledních let poukazují na korelace mezi tónovým systémem a používanými typy vícehlasu; harmonické postupy jsou přitom bezpochyby autochtonní. Dalším charakteristickým vztahem v hudbě subsaharské A. je nepřímá úměrnost mezi složitostí rytmu a propracovaností polyfonie.

Kulturní regiony:Rozčlenění subsaharské A. není jednoznačné. Lingvistické hledisko rozlišuje jazyky nigerokordofánské (převážná část subsaharské A.), afroasijské (sever a východ), nilosaharské (v přerušovaném pásmu od středního povodí Nigeru po jižní Súdán a Eritreu) a kojsanské (jihozápadní A.). Níže uplatněné geografické členění je zvoleno pro svou přehlednost. Hranice dnešních států mají ale většinou jen málo společného s hranicemi etnickými nebo kulturními. Vzhledem k omezenému publikačnímu prostoru i nedostatku etnomuzikologických informací je v každé oblasti je vybráno určité etnikum nebo teritorium jako vzorové.

• Střední Afrika (Kamerun, Středoafrická rep., Zaire, Rwanda, Rovníková Guinea). Paradigmaticky je pojednána Středoafrická republika. Na jejím území jsou zastoupeny 2 kultury:
  1) Pygmejové v pralesích příhraničních oblastí Konga a Kamerunu,
  2) lesní zemědělci podél řeky Ubangi.
  Ad 1) U kočovným způsobem žijících Pygmejů Ba-Benzelé zcela převažuje vokální hudba – jako součást magických obřadů i jako zábava. Rytmus je určován ustálenými patterny, pro pentatonické melodie ( utvářené rovněž z patternů a přednášené na způsob jódlování – často s onomatopoickými prvky) jsou příznačné kvintové, sextové a septimové skoky. Ambitus přesahuje často oktávu. Převládající vícehlas je tvořen samostatnými simultánně prováděnými melodiemi. Kromě chřestítek a řehtaček používají Pygmejové Ba-Benzelé jednotónovou píšťalku a jednoblanný buben.
  Ad 2) Melodický průběh vokální hudby je téměř u všech středoafrických etnik určen tónovostí řeči. Především zemědělské obyvatelstvo Střední Afriky má mimořádně bohatý instrumentář: Příznačná je oblouková harfa (kundi, ngombi), velmi rozšířené jsou štěrbinové bubny, kalebasové vodní bubny, xylofony s nebo bez rezonátoru, různé formy hudebního luku, fléten a podélných i příčných trub.

• Západní Afrika (západně od Nigeru a Nigérie)je v odborné literatuře někdy spojována v jeden celek s námi vymezenou střední A. Pro instrumentář této oblasti jsou příznačné štěrbinové bubny (nejčastěji používané jako signální nástroje), xylofony, různé druhy fléten a rohů. Pro hudbu na dvorech místních panovníků je vedle bubnů typické použití příčných trubek (z antilopích rohů nebo sloních klů), příp. dvojitých kovových zvonů, rozeznívaných zvnějšku. Příslušníci kmene Dan (zde paradigma), kteří žijí jako rybáři, zemědělci a lovci v pralesích Pobřeží slonoviny a Libérie, jsou od předkoloniálních dob rozděleni do lokálních států, jejichž panovníci mají profesionální hudebníky z kmene Malinke, hrající nejčastěji na loutnu kora: za jejího doprovodu zpívají genealogické a historické zpěvy a legendy. Dvorní orchestry sestávají obvykle ze zpěváků, trubačů a bubeníků. Převažuje kolektívní vokální hudba, přednášená nejčastěji antifonicky (sólista x sbor nebo dva sólisté x sbor ostináto). Parafonie je nejčastěji v kvartách. Hudební nástroje (bubny, příčné trubky, chřestidla, sanza) jsou používány nejčastěji jako doprovod zpěvu. Pro kulturu kmene Dan i jiných západoafrických etnik význje příznačná významná role masek, odlišujících se podle příležitosti použití; každý typ má i svébytný hudbní doprovod.

• Východní Afrika (část Súdánu, Etiopie, Somálsko, Keňa, Uganda, Tanzánie, východní Zambie): na jejím území, etnicky, jazykově, kulturně i historicky velmi rozrůzněném, je několik svébytných tradic: tradice etiopské koptské církve, tradice dvorní hudby Bugandy, která představuje určitou konstantu v dějinách hudby východní A., stejně jako svahilská tradiční městská kultura, stará přinejmenším tisíc let: (zejména na jejím instrumentáři se odrážejí četné kulturní kontakty, především s Předním Východem a Indií; tz jsou usnadněny i tím, že většina Svahilců jsou muslimové). Přes tato specifika je ale základ východoafrické hudby zřetelně nejúžeji spřízněn se subsaharskou hudbou. příznačná je absence některých jevů, běžných v ostatních částech Afriky, např. xylofonů s tykvovými rezonátory, dvojitých zvonů bez „srdceů, do pol. 19 stol. i lamelofonů (Etiopie) . Četné kulturní kontakty (se střední Afrikou, Středomořím i Předním Východem) se odrážejí i v hudbě a instrumentáriu. Vedle sebe stojí kulturní prvky různého stáří, které poskytují četný materiál k různým hypotézám (např. o genetické příbuznosti týchž xylofonových typů v severním Mozambiku a na Pobřeží slonoviny, o vztahu harfy staroegyptské a západoafrické…) Na území Ugandy a Keni se křižují oblasti rozšíření harf a lyr.

• Jižní Afrika (severní hranicí je jih Angoly a Zambie): Kromě bantuských etnik, rysy jejichž hudby byly již popsány výše (viz Základní rysy ) je specifickým jihoafrickým fenomenem hudba Sánů (křováků) . Jsou to polonomádští lovci, žijící v poušti Kalahari a v jiných neúrodných oblastech (dnes asi 3.000 osob). Z etnomuzikologického hlediska je jejich hudební projev velmi zajímavý, protože znovu potvrzuje, že i kultury s nejjednodušší společenskou organizací mohou mít poměrně velmi složitý hudební projev. Jeho těžištěm je zpěv; instrumentální projevy jsou od něj většinou odvozené. Pentatonické melodie jsou utvářeny pomocí patternů. Rytmus používá výše popsaných metod organizace několika současně znějících pásem. Pro zpěvní projev je typické jódlování a používání slabik bez významu. Nejpoužívanějšími nástroji jsou hudební luk (obvykle s ústním rezonátorem, zřídka s kalebasovým), a bzučák: Na oba nástroje se hraje především při animistických obřadech. Ostatní melodické nástroje, zejména sanza a oblouková loitna, jsou zřejmě převzaty z instrumentáře sousedních Bantuů.

bubnová řeč, předávání informací převážně na větší vzdálenosti prostřednictvím reprodukce melodie řeči. Tento hraniční hudební jev je umožněn tónovostí některých středo- a západoafrických jazyků.

pattern, (angl. vzor, model), krátká rytmická nebo melodicko-rytmická jednotka, jejíž časté opakování (s případnou transpozicí nebo variací) je kulturně specifické pro hudbu Afriky a Austrálie.

Hudební nástroje:
bagana, též begana, jediná velká asymetrická lyra, s níž se setkáváme v živé tradici – v křesťanské hudbě (Etiopie. Ramena i příčka (jho) jsou z eukalyptového nebo jalovcového dřeva, víko rezonátoru je tvořeno pergamenovou membránou. 10 střevových nebo nověji nylonových strun je naladěno pentatonicky, při hře se nezkracují, a proto – vzhledem k jejich délce (téměř 1 m) – vydává nástroj poměrně hluboké tóny. B. se uplatňuje např. v doprovodu k Davidovým žalmům (odtud její občasné označení „Davidova harfa“; její příbuzenství s davidovskými nástroji jeruzalémského chrámu je velmi pravděpodobné). Baganu používali také příslušníci etiopské židovské komunity Falašů.

hudební luk, monochord, rozšířený v subsaharské Africe a u 2 některých původních kmenů Jižní Ameriky. Na obou koncích pružného lučiště je různými způsoby fixována struna (nejčastěji z rostlinného materiálu), která je rozechvívána rychlými údery dřevěné hůlky, výjimečně i třením. K rozšíření tónových možností h. l. používá někdy hráč prstů nebo krátkého klacíku: při jejich přiložení na strunu získá další – vyšší – tón. Jako rezonátor slouží buď ústní dutina (struna prochází mezi rty, které se jí nedotýkají. Změnou velikosti a tvaru ústní dutiny mohou být zesilovány vybrané alikvótní tóny), nebo je připojen přídavný rezonátor. Ten bývá používán často ve spojení s ladicím poutkem, které dělí strunu na dva nestejně dlouhé úseky a tím umožňuje hru dvou různě vysokých tónů. H.l. bývá používán obvykle sólově (iniciační obřady…), nebo k doprovodu zpěvu.

kora, 1. strunnný nástroj, používaný profesionálními mužskými hudebníky mandingské jazykové a kulturní rodiny, vyskytující se v západní Africe. Za rozhodující prvky tohoto nástrojového typu (Harfenlaute) považují Sachs – Hornbostel to, že a) rovina strun je kolmá k desce rezonátoru, b) vysoká kobylka, skrz níž prochází všech 21 strun, je postavena kolmo ke krku. Polokulový tykvový rezonátor je kryt rezonanční deskou z antilopí kůže, struny jsou tradičně kožené, nověji nylonové. Krk a kobylka jsou ze dřeva africké růže. Na vrchní straně rezonátoru jsou vyříznuty kruhové rezonanční otvory. Tónový rozsah k. je přes 3 oktávy, jsou známy 4 regionálně odlišné způsoby ladění. K. především doprovází epické, převážně improvizované zpěvy, bývá používána i v čistě instrumentální hudbě První zmínka o k. je z r. 1799.
2. v jižní Africe používané označení hudebního luku, rozeznívaného foukáním.

lamelofony, nástroje, jejichž oscilátorem je tenká lamela nebo jazýček z kovu, dřeva nebo jiného rostlinného materiálu. Pojmu l. se nepoužívá pro nástroje s průraznými jazýčky (> brumle, >akordeon, šeng…). Sachs-Hornbostel používá pro tento typ označení „trsací idiofon“. Lamely ovšem nejsou trsány: Hráčovy prsty stlačují jejich konce a opět je uvolňují. Konstrukční detaily afrických l., v literatuře často označovaných jako sanza, mbira.., se různí, ale v zásadě jde o soustavu jazýčků, upevněných nejčastěji na dřevěné nebo tykvové rezonanční skříňce tak, aby jeden konec jazýčku mohl vibrovat. Témbr l. je zhusta modifikován kovovými kroužky nebo mušličkami, připevněnými na víko rezonátoru nebo navlečenými na jazýčky. Ladění lamel, rozhodující pro rozlišování typů l., obecně odpovídá požadavku co nejjednodušeji zahrát žádaný pattern. Africké l. obvykle doprovázejí zpěv, často na ně hraje sám zpěvák, ale mohou být používány i k čistě instrumentální hudbě. Během 19. stol. byly l. přeneseny i do některých částí Nového světa.

madimba, v Zaire často používané označení pro xylofon s tykvovými rezonátory. Označení přešlo do afro-americké hudby v podobě ‚marimba‘.

sanza, název lamelofon, rozšířeného v Zaire a okolních oblastech. Tento pojem bývá někdy používán i jako rodové označení afrických lamelofonů. – ZJ

zemní luk, monochord, používaný již jen ojediněle ve střední a západní Africe. Pružný prut je jedním koncem upevněn v zemi, ke druhému konci je připevněna struna. Ve vzdálenosti 0,5 – 1 m od prutu je v zemi vyhloubena jáma – „rezonátor“ – pokrytá korovou nebo listovou membránou; ta je k okraji jámy připevněna kolíčky. Skrz rezonanční membránu prochází napnutá struna, která je na její spodní straně fixována. Zvuk struny, rozeznívané různými způsoby, doprovází obvykle zpěv.

Literatura:
A. P. Merriam: African Music. Chicago 1959
G. Kubik: Ostafrika. Leipzig 1982
P. Collaer/ J. Elsner: Nordafrika. Leipzig 1983
Musik in Afrika. ed. A. Simon. Berlin 1983
J. Gansemann/ B.Schmidt-Wrenger: Zentralafrika. Leipzik 1986
H. Oesch: Aussereuropaische Musik. Tl. 2. Laaber 1987
G. Kubik: Westafrika. Leipzig 1989
Stone, Ruth (ed.): Africa. New York, London 1998.

bubnová řeč:
Price, Ch.: Talking Drums of Africa. New York 1973

kora:
Kubik, G.: Westafrika. Leipzig 1989